Významni evangelíci v Ledčicích

Ledčickou evangelickou faru navštívilo, či pravidelně navštěvovalo, mnoho významných lidí. Například se zde po nezdařené revoluci v roce 1848 skrýval ve farním sklepě, společně s dalšími pražskými revolucionáři, tehdy devatenáctiletý Josef Václav Frič, „muž hrdina, ale do posledního dechu dítě“, jak o něm napsal ve svém nekrologu o mnoho let později Jan Neruda. O pohostinné ledčické faře se zmínil i ve svých Pamětech:
„Farář nekryl se nikterak svými svobodomyslnými názory a právě z jeho úst zaslechl jsem ty nejrozkošnější a nejpikantnější historky o venkovských farářích, jejich hospodyních, o kantorech a kantorkách. Zabýval se výhradně svým hospodářstvím. Ani já neušel v jeho sklepích nebezpečnému experimentu, s každým hostem prováděnému. Dole zdánlivě střízliv, sotvaže octnul jsem se na svěžím vzduchu, připadalo mi náhle, že kulatý náš svět vymknul se z kolejí… Já rozžehnav se svými převlídnými hostiteli… vypravil jsem se, dobrým panem farářem opět posilněn, pěšky na Mělník, Kokořín a potom na Mšeno.“
Na faru často dojížděl i Jan Karafiát (1846–1929), evangelický kněz a především autor Broučků, který ve své dodnes stále vydávané a platné knížce vyjadřuje lásku k přírodě i touhu po mravní ušlechtilosti a krásných vztazích mezi lidmi. Tuto knihu napsal, když mu bylo dvacet sedm let a byl nešťastně zamilovaný. Neuvedl v ní ani své jméno, protože zpočátku nevěřil, že by měla úspěch. Nakonec se knížka stala opravdovým národním pokladem. Broučci nejsou jen obyčejná, ledajaká pohádka. Je to cosi jako dětský mravní zákoník, poetická báseň a oslava rodinného života, kde na prvním místě stojí láska, ušlechtilost, hezké vztahy, nutnost lásku chránit a rozvíjet. Protože láska to není jen stav duše. To je sám základ života, který nikdy neupadne do zapomnění. Kniha vede děti k tomu, aby dávaly přednost dobru před zlem. Učí je chápat, že hodnotový žebříček nejen „broučků“ začíná úctou, slušností a poctivostí. Broučci mají v sobě tolik kouzla a půvabu, že už jsou téměř sto padesát let čteni se zájmem a pochopením. Za stejně kruté zimy, o jaké píše ve svých Broučcích, evangelický farář a spisovatel Jan Karafi át 31. ledna 1929, zemřel. „A byla zima. Ach, to byla zima, zlá zima! Potoky zamrzly až na dno, ptáci padali z povětří, mrzlo, až se jiskřilo…“
K Ledčicím měl velmi srdečný vztah i spisovatel Miloš Václav Kratochvíl. Jeden z jeho předků, Václav Kratochvíl, si roku 1812 přivedl do Mlčechvost jako svou ženu patnáctiletou Kateřinu Srbovou z Ledčic, která pocházela z dnes již neexistujícího „ Srbovic“ statku. Ten stával v místech, kde má svůj dům rodina Salačova. Věrnou služkou selského rodu Kratochvílů byla Rozálie Marková, narozená v roce 1821, která přišla do Mlčechvost ve svých čtrnácti letech a zůstala tam až do své smrti roku 1917, kdy byla uložena v Ledčicích do rodinné hrobky Kratochvílů na evangelickém hřbitově. O Rozálii Markové dokonce píše ve své básni Tichý dům Jaroslav Vrchlický. Vzpomíná na ni též Ladislav Jiránek, bratr spisovatele Miloše Jiránka, v úvodu své monografie. Hrob zakladatele rodu Václava Kratochvíla se pozná snadno: stojí hned u vchodu na hřbitov. Je to balvan, „úlomek“ z čedičového základního kamene k Národnímu divadlu (dovezený sem roku 1868). Na ledčickém hřbitově je také mohyla navršená z řipských čedičových kamenů, kterou završuje kamenný kalich, symbol evangelíků.
Krásnými slovy zachytil Miloš Václav Kratochvíl v knize Čechy krásné, Čechy mé svou každodenní cestu z Mlčechvost do Ledčic, kam chodíval do evangelické školy:
„Cesta znamená dobrou hodinu chůze. Je to však krásné, pestré putování, na každém úseku jiné. Nejprve přes silnice podle akátové rokle mělkým údolím… A pak se vřízne vozová cesta mezi boky nízkých kopečků, kterým se říká Na horách. Putování stoupá Škarechovem, je to vskutku škaredý kout, protože odtud přicházejí nejhrozivější bouřky, ale je to zároveň naleziště popelnicových střepů a zbytků jiných svědků pradávné minulosti. Stačí však vyjít z těchto sladce tísnivých míst a najednou jsme na širé, otevřené planině a v jejich středu, jakoby se právě vyloupl z lůna země, vyklene se před našima očima Říp. Odtud je už pak do Ledčic po rovině, co by kamenem dohodil.“
Ve Vlastivědném slovníku Podřipska začal roku 1929 uveřejňovat příběhy ze života dětí s názvem Malý Bobo mladičký učitel z Černoučku, Josef Věromír Pleva. Tyto epizody předčítal dětem ve své škole, ale i svým přátelům v blízkých Ledčicích a v Ředhošti. Doma pak kapitoly podle připomínek a reakcí dětí upravoval a později je vydal pod názvem Malý Bobeš. Jsou to vlastně příběhy, které sám spisovatel prožil ve svém dětství. Kniha je velice čtivě napsána a ani po mnohých desítkách let od svého vzniku nepodlehla módě a nezestárla.
K Ledčické faře, lépe řečeno k evangelické škole, má významný vztah i dnes již téměř zapomenutý rodák, malíř Bedřich Nedoma (20. 8. 1837–20. 6. 1919). Na Podřipsku, vzdálen ruchu světa, působil na evangelických církevních školách po několik pokolení rod Nedomů, ve kterém často přecházelo učitelství z otce na syna. Také Josefu Nedomovi, který se v roce 1833 oženil s dcerou evangelického učitele z Chleb u Nymburka, byly Ledčice silným poutem a pracovním působištěm. Zde se manželům 20. 8.1837 ve staré evangelické škole v čp. 75 narodil syn Bedřich a později i další, Vilém. Pan učitel Nedoma se však dlouhého věku nedožil. Hlodala v něm nemoc tolika tehdejších kantorů, souchotiny, která ho ve věku 32 let zkosila. Bedřich tak v roce 1842 jako pětiletý osiřel. Téhož roku byla v dražbě prodána i stará církevní škola, a tak matka zakoupila maličký domek čp. 79, kam se se syny přestěhovala. Na opuštěnou rodinu přišla krušná léta. Jediným zdrojem obživy byl kousek pole a přivydělávání šitím a vyšíváním. Za dva roky zemřel i bratr Vilém. Tehdy už Bedřich začal chodit do nové evangelické školy, kde projevoval mimořádné nadání. Matka ho proto později poslala do Prahy. Zde mu byt a pomoc poskytl tehdy proslulý pedagog Štěpán Bačkora. Bedřich výtečně absolvoval Amerlingovu školu zvanou Budeč a v roce 1850 byl zapsán na c. a k. reálku, kterou vystudoval s vyznamenáním. Na prázdniny mladý student dojížděl dostavníkem do rodných Ledčic, odkud přinášel svému profesoru K. V. Zapovi, různé náčrtky a kresby z okolí Řípu, z nichž mnohé pak byly zveřejňovány v časopise Zlatý klas a v různých vlastivědných a historických publikacích. Po středoškolských studiích absolvoval vysoké učení technické ve Vídni. Svoji technickou praxi vykonal u fi rmy Ruston & Co. v Libni, později pracoval v První uherské továrně v Pešti. Možnost plného rozmachu svých tvůrčích sil a uplatnění technické tvořivosti pak Nedoma našel v První českomoravské továrně strojní, pozdější ČKD, jako odborník pro konstrukci cukrovarů, které v té době nadějně vzkvétaly. Ing. Bedřich Nedoma strávil poslední léta zaslouženého odpočinku u své provdané dcery v Novém Městě nad Metují, kde též roku 1919 (20. 6.) ve vysokém věku zemřel. Dodnes dochované doklady technické činnosti i práce malířské nepochybně svědčí o jeho technické nadání, výtvarném talentu, všestrannosti a veliké píli.
Zajímavé je, že uměleckým pokračovatelem rodu Nedomů nebyl Bedřichův syn Antonín, ale až jeho vnuk František. Ten však zemřel v pouhých 29 letech těsně před svou svatbou, kdy se měl oženit s jistou dívkou z Cítova. František byl skutečně talentovaným malířem. Dodnes je v rodině uchováváno několik obrazů a jeho skicář, ve kterém zachytil několik událostí ze svého vojenského života, dojmy z návštěv divadelních představení, portréty příbuzných a přátel, přírodní momenty či dokonce velikou povodeň v Praze roku 1890. Díky jemu se dnes můžeme podívat do tváře jeho matky Julie a otce Antonína, jenž jako čtyřicetiletý sepsal poutavou kroniku svého rodu Memoiry, v níž projevil nejen velký smysl pro humor, ale i své veliké a nefalšované vlastenectví. Ve skicáři spatříme také Františkova bratra Bedřicha, dědečkova jmenovce, pozdějšího vraňanského statkáře, který jednu dobu dokonce starostoval na Mělníku, byl spolufinančníkem a zakladatelem dnes už neexistující, ale kdysi velmi krásné Býkevské aleje i mecenášem některých významných regionálních staveb. František Nedoma namaloval také svého dalšího bratra Antonína, právníka, který se nikdy neoženil a zemřel velmi mlád. Třetí bratr, jehož portrét ve skicáři nalezneme hned několikrát, Ladislav, rodinou zvaný Slávek, odešel brzy do Ameriky. V Detroitu se stal ředitelem firmy General Motors. Zajímavé je, že stejně, jako dva z jeho bratrů zůstal svobodný a dožil se také poměrně nízkého věku. Podle jeho posledního přání byla urna s popelem zaslána z Ameriky do Čech. A tak dnes všichni členové Nedomova rodu spočívají v rodinné hrobce na ledčickém evangelickém hřbitově. Na takové rodáky by naše obec neměla nikdy zapomenout.
Neméně významným „evangelickým“ rodákem byl Ferdinand Císař. Narodil se 26. února 1850 v Ledčicích, kde měl jeho otec menší hospodářství a obchod, tedy předpoklad jistého blahobytu. Rodinu však stihla velká rána, když byl jednoho dne obchod do poslední maličkosti vykraden. Všichni se rázem ocitli v těžké finanční tísni. Obchodní věřitelé byli neúprosní. Tehdy zvítězila českobratrská houževnatost a poctivost otce, který prohlásil, že splatí dluh do posledního krejcaru. Zápasil s ním až do své smrti. V den, kdy zaplatil poslední splátku a uzavřel účty, zemřel. Jeho syn Ferdinand už v té době působil jako evangelický farář, takže mu mohl na smrtelném loži patřičně posloužit. Ferdinand Císař po absolvování gymnázia v Praze studoval teologii ve Vídni, v německém Halle a ve skotském Edinburghu, kde získal mnohé přátele. Z počátku své profesní kariéry velmi krátce působil jako kazatel–diakon evangelické církve v Roudnici, později jako vikář ve Vanovicích a v Novém Městě na Moravě. Roku 1877 se stal farářem v Kloboukách u Brna.
Své rodiče měl Ferdinand Císař velmi rád a často také vzpomínal na místní lidi a události, které dokázal velmi vtipně komentovat. Připomněl jednou dokonce, když přišla móda tak zvaných „kalhotových sukní“, že jistá dívka v Ledčicích se prý kdysi oblékala také jako muž a místní ji bojkotovali jako výstřední a nekřesťanskou osobu. Ferdinand Císař již jako velmi mladý muž, ve 24 letech, vydal sbírku kázání Od srdce k srdci a přednášku O tom nejdůležitějším, kterou přednesl v roudnické jednotě Říp. Později sepsal Katechismus mateřský, Pamětní spis jubilejní k 100. výročí Tolerančního patentu, společně se svým švagrem, Dr. Kozákem, pak Slova víry. Založil a přispíval do časopisu Hus a posléze i do Siónu. Za svou práci byl vyznamenán řádem Železné koruny, jmenován čestným doktorem teologické fakulty ve Vídni a v Ženevě. Obec Klobouky jej jmenovala čestným občanem. Císařova znalost jazyků byla obdivuhodná, stejně, jako jeho řečnické umění. Svá kázání často rýmoval, takže byla lehce zapamatovatelná, pro posluchačstvo nesmírně zajímavá a přitažlivá. Ve své době téměř zlidověla. Díky Císařovu vlivu vstoupil roku 1880 do řad evangelíků i Tomáš Garrigue Masaryk, který se stal jeho osobním přítelem a věrným obdivovatelem. Jejich krásný vztah přetrval i do dob, kdy se stal Masaryk prezidentem. Navštěvovali se vzájemně prakticky až do Císařovy smrti. Hráli spolu kulečník a kuželky, pořádali dlouhé turistické vycházky a takřka nekonečné fi lozofi cké debaty.
V roce 1899 byl Ferdinand Císař jednomyslně zvolen nejvyšším představitelem Evangelické církve moravské a roku 1918 se stal členem prvního synodního výboru nově vzniklé Českobratrské církve evangelické. Jeho osobnost byla tak hluboce vzdělaná, tak mnohostranná a významná, že bychom se dopustili velké křivdy, kdybychom ji nechali upadnout v zapomnění. On alespoň na své rodné Ledčice nikdy nezapomněl a udržoval s nimi styk až do 14. 6. 1932, kdy v Loučeni u Nymburka, kam odjel na zotavenou po těžké operaci, zemřel. Prezident Masaryk zaslal vdově Císařové týž den z Lán svou kondolenci. Smrt svého přítele nesl těžce a často na něj vzpomínal.
Dalším rodákem evangelického vyznání, kterého bych neměla opomenout, byl počátkem tohoto století soukromý zemědělec Antonín Florián, tehdejší majitel domu číslo 5 v Ledčicích. Ve své závěti totiž založil Nadaci pro ledčického studenta penízem 5000 korun. Zemřel ve vojenské nemocnici v Olomouci. Co se stalo s jeho nadací, a jak byla využívána, se mi nepodařilo nic zjistit.
Následující řádky věnuji ledčickým evangelickým kazatelům, spisovatelům a jiným, kteří díky svému vlasteneckému vlivu na místní obyvatelstvo v naší vesnici, životním postojům, cílům a úspěchům, po sobě zanechali hlubokou stopu.
Jan Kašpar byl farářem na evangelické faře v Ledčicích plných čtyřicet let od roku 1832 do roku 1872. Narodil se v Bohnovicích u Bučiny, studoval v Litomyšli a Sarašském Pataku. Dvě léta od roku1830 byl farářem v Soběhradech a poté už v Ledčicích. Působil zde i na staré evangelické škole v čp. 75 v „Kozí ulici“, která byla roku 1842 prodána a nová pak vystavěna a vysvěcena 27. 4. 1844. Udržela se až do roku 1920, kdy byla defi nitivně zrušena. Jan Kašpar šířil mezi lidem v blízkém i dalekém okolí vzdělání, přispíval do novin a časopisů. Byl věrným přítelem a rádcem místních lidí i obhájcem jejich práv. Zemřel 18. 12. 1872. Tradovalo se o něm, že do evangelické církve přijal sedm set osob z církve katolické.
Dcera Eleonora, roku 1869 na ledčické faře zřídila opatrovnu pro tří až šestileté děti a o rok později ji už provozovala v nově pořízeném stavení, o čemž je zmínka jinde. Provdala se za Antonína Láta, narozeného roku 1844 v Proseči u Nasavrk, který v Ledčicích působil po celý život, neuvěřitelných čtyřicet let od roku 1872 do roku 1912. Eleonora pak na památku svého zemřelého syna Bohuslava založila krabčický sirotčinec. Její druhý syn, Ludvík Lát, napsal knihu Na ledčické faře, kterou vyjádřil svůj vřelý vztah k rodné obci a jíž jsme celou svého času otiskli v Ledčických novinkách. Farář Antonín Lát odešel na odpočinek do Sobotky, kde se mu ještě podařilo vystavět Husovu kapli, 27. 4. 1921 zemřel.
Ze sedmi dětí Jana Kašpara byl jediným synem, věkem prostředním, Jan Ludvík Bohumil Kašpar, narozený v Ledčicích 7. 5. 1837. Mladý Kašpar studoval nejprve na gymnáziu v Praze a potom v Těšíně. Po dvouletém právnickém studiu se věnoval bohosloví na školách v Basi leji, ve Vídni a Edinburku. Pobyt v zahraničí na něj mocně zapůsobil. Posílil v něm demokratické smýšlení, evropanství, touhu po skutečné církevní svobodě, ale i obětavé vlastenectví. Dlouhé studium mu dalo příležitost k mnoha plánům, z nichž pak některé po návratu do vlasti skutečně realizoval. Když jako osmadvacetiletý vstoupil do církevní činnosti, měl jasný, pro myšlený a připravený program. Roku 1865 se stal farářem v Hradišti u Nasavrk.
Své úkoly zde vykonával nezištně a s láskou k chudým. Ke starostem o sbor přibyla péče o četnou rodinu. Byl také neobyčejně literárně činný. Sepsal roku 1877 Zpěvník žalmů a písní duchovních, který i s nápěvy opět vydal po dvanácti letech jako Evangelický kancionál. Byl zakladatelem literárního Spolku Komenského, rozšiřoval působnost „nedělních škol“, podporoval kazatelské stanice a chtěl, aby jeho spolek působil podle vzoru Matice české. To znamená, opřený o širokou členskou základnu, pro niž by mohl vydávat větší množství knih. Ale vláda mu to nepovolila. Přesto ve Spolku Komenský vydal evangelický kalendář Orloj, Nový zákon podle vydání z roku 1601 s poznámkami Kralických, Přítele dítek, Prostonárodní čtení, Křesťanskou prvouku, Tři Marie, Dějepisnou čítanku, Přátele našich otců, Hlubinu bezpečnosti, Biblické učení o krvi Krista, Biblickou dějepravu, Biblickou konkordanci, Cesty křesťanovy, Písně cestou života, Zprávu o poselství do Ameriky, Hlasy ze Siona a mnoho dalších titulů. Roku 1890 přesídlil na pražské Vinohrady, kde sdružoval mládež v Křesťanském spolku mladých mužů Blahoslavu, zřídil misijní kroužek paní a dívek, věnoval se dobročinnosti. Vznikly tady nedělní školy, biblické hodiny a další. Všechna ta aktivita mu nepřidala na zdraví. Velká choroba, rozedma plic, zdolala jeho tělo oslabené neustálou prací. Když v neděli 8. prosince 1901 věřící vycházeli z vinohradské modlitebny, tak právě v tomto okamžiku Bohumil Kašpar zemřel. V necelých pětašedesáti letech. Jeho pohřbu se zúčastnil i Tomáš Garrigue Masaryk. Již posmrtné články v Hlasech ze Siona se ptaly, najde-li se někdo, kdo vylíčí a shrne jeho práci a zásluhy. I tyto řádky nejsou víc než připomenutím dluhu, kterým jsme my, ledčičtí občané, vázáni Kašparově památce, ale také dějinám naší obce.
V roce 1927 vydal „nákladem vlastním“ nezapomenutelný ledčický rodák, Ludvík Lát, jak jsem poznamenala výše, knihu Na lečické faře. Tento evangelický farář, profesor kreslení, básník, spisovatel, cestovatel, horolezec a velký obdivovatel aviatiky se narodil v naší vesnici 4. 8. 1875. Jako profesor českého jazyka působil v Nalčiku a Pjatigorsku. V letech 1909–1921 vystoupil jako jeden z prvních českých horolezců na Elbrus, Kazbek a Dychtau. Na všech vrcholech vždy zanechal hrst české půdy ze svých rodných Ledčic. V období od roku 1928 dvě léta učil náboženství na gymnáziu v Litovli. Kromě cestopisu Na Kavkaze (1926), sbírky „leteckých“ básní Avia (1927) a básní Vlajce prezidentově (1928), napsal v roce 1934 Sbírku kázání. Zemřel 3. 8. 1947 v Uhlířských Janovicích, den před svými dvaašedesátými narozeninami. Celý život se držel latinského kréda VERBA MOVENT, EXEMPLA TRAHUNT, Slova hýbají, příklady táhnou. Na svou rodnou obec s láskou vzpomínal až do své smrti.
Následující ukázka z „leteckých“ básní a písní ledčického rodáka Ludvíka Láta je vybrána z jeho básnické sbírky AVIA.

Zázraku z ocele, hliníku, niklu a mědi,
ležíš tu nehybně na zemi,
uprostřed života prózy a nudy a šedi,
ozdoben chvojí a růžemi.
ležíš tu klidně a nečinně,
jako bys v polední hodině
tiše spal.
A přec osud tvůj určil ti,
že v křídel mohutném vzepjetí
poletíš v dalekou dál,
poletíš daleko, poletíš vysoko,
jak vzduchu král.
Proč srdce mi buší a krve mé var
v bouřlivý klokot se mění,
zřím-li tvých mohutných perutí pár,
slyším tvé vrtule hřmění?

27. ledna 1854 se v Ledčicích narodil autor memoárové knihy Z Čech do Vídně, kovář Josef Pšenička. Když dosáhl věku, ve kterém je člověku již dovoleno ohlédnout se zpět a vzpomínat, poslechl rady dcery Anny a sepsal své vyprávění těžkou rukou vždy tvrdě pracujícího člověka. Třebaže jsou jeho řádky neumělé, plné chyb a nepřesností, přesto jsou svým způsobem krásné a poetické, prodchnuté nefalšovaným vlastenectvím. Jeho zápisy začínají vzpomínkami na otce a matku, pokračují podrobnostmi o životě v rodné vsi, lidových zvycích, o škole v Černoučku (ta ledčická ještě nestála), o kázáních v evangelickém kostele a zmínkami o dobrých i zlých sousedech a známých. Josef Pšenička pocházel z domku, který stával v místech, kde je dnes dům paní Aleny Justové. V knížce ožívají dávné příhody a děje z přelomu 19. a 20. století, doby radostné, těžké i velmi krušné, nelehká léta učednická i vandrovnická. Vezmeme-li v úvahu sociální původ Josefa Pšeničky, je až neuvěřitelné, jak mimořádně živý text napsal. Přímo z něj dýchá touha po vzdělání, láska k práci a nevšedně pevné rodinné vztahy. Knížka je to na výsost zajímavá – o jednom plně žitém životě, starosvětském a poctivém, který má co říct i dnešku. Nebo lépe řečeno, právě dnešku, často lhostejnému a možná už příliš „globálnímu“. Josef Pšenička užívá velmi svérázný pravopis plný obecné češtiny, nářečních prvků, germanizmů, citací z lyriky i beletrie. Dovolím si zde opsat z jeho spisku několik řádků:
„Též se chci zmíniti, naco my děti jsme se vroce těšily, a sice na posvícení a řípskou pouť. To jsme si mohly s našímy penězi dělat co jsme chtěly dle naši chutě a libosti, pravda, naše pokladna nebyla tak velká, tak 25 krejcarů, ale unás měl krejcar věčí cenu, než ve mněstě u děti zlatka. Od posvícení jsme začly šetřiti a schráněti na Řípskou pouť, která se konala první neděly po sv. Jiři na vrchu Řípa. Tento vrch Říp jest od Lečic asi hodinu cesty, jest hezky vysoký a samotén kolém jest rovina, tak že zněho jest viděti až ku Praze, na špitci jest kaple svatého Jiřího, tomuto vrchu přišly první slované od východu, pod vůdcem Čechem a Lechem, když tu krásnou krajinu aten osamělý vrh viděly, tak se tam usadily a nazvaly tu krajinu dle svého vůdce Čechy. Když pak byla za krále Bořivoje do Čech křesťanská výra zavedená tak byla ta kaplé na hoře postavenná, tam na ten vrh přijíždějí každý rok z Prahy sokolové a jiné spolky, držejí tam všelijaké slavnosti. Též byl ze Řípa vzan základni kámen k národnímu dívadlu v Praze. Na vrchu a všude jsou na pouti krámy kde se všechno prodává, pívo a víno šenkuje přitom muziky hrajou všude tisíce lydu a tak jest dost veselo.“
Pro nás, obyvatele Ledčic, je knížka o to zajímavější, že se tu dočteme o mnohých místních lidech a vesnických „aférkách“. Od roku 1872 žil autor ve Vídni. Jeho zápisky končí smrtí manželky v roce 1925. Josef Pšenička zemřel v roce 1941. Pochován je ve Vídni.